Richard A. BarešPůvodní zákon i po několika novelizacích (naposled podle zákona 322/2006 Sb.) je poplatný minulému režimu a podmínkám v něm existujícím. Základním atributem bylo, že každá individuální činnost je nebezpečná a její provozovatel proto podezřelý. Vím, že tento zákon vznikl v době určitého uvolnění, ale stejně za skřípění zubů tehdejších samovládců. Proto, aby se alespoň omezila činnost individuálních znalců, byly zřízeny tzv. znalecké ústavy, které měly vykonávat znaleckou činnost pro státní organizace přednostně. Ponechání tohoto socialistického residua v novém zákoně pokládám za nelogické, dokonce odporující Listině základních práv a svobod, podle níž jsou všechny subjekty před zákonem rovné. Navrhuji proto odstranění tohoto institutu z nového zákona zcela; tím se odstraní i celá řada nejasností a dokonce protichůdných ustanovení, které institut „znaleckého ústavu“ do zákona nezbytně vnáší. Navíc neexistuje v civilizovaném světě země, která by v zákoně ustanovení o takovém nebo podobném institutu obsahovala. V souvislosti s tímto návrhem je pak logické tzv. „znalecké ústavy“ ke dni platnosti zákona zrušit a ponechat znaleckou činnost
- výhradně jmenovaným znalcům, zapsaným do seznamu znalců , kteří ji mají vykonávat podle § 10 zákona osobně (nebo podle návrhu „vlastním jménem a na vlastní odpovědnost1) ,
- případně se zvláštním odůvodněním a za speciálních podmínek vědeckým a výzkumným, státním nebo oborovým subjektům, jako jsou vysoké školy, akademie věd, specializované instituce (např. kriminalistický ústav a apod.)
- a konečně, zcela výjimečně, a za přesně definovaných podmínek též znalcům, nezapsaným do seznamu znalců.
Uvedené omezení spočívající ve zrušení tzv. znaleckých ústavů nijak nebrání sdružování znalců ve „znaleckých kancelářích“ profesně specializovaných, zřizovaných zejména k zekonomičtění pomocných prací, v nichž ale každou přijatou kauzu obstarává svým jménem konkrétní znalec, zapsaný v seznamu znalců, analogicky k advokátním kancelářím. Posudek pak bude zpracovávat znalec, který bude předmětu posudku profesně nejblíže a bude časově nejdostupnější. Jediný vnější rozdíl proti individuálním znalcům bude ve formálním (administrativním) přijetí objednávky a předání posudku (včetně fakturace) znaleckou kanceláří a v tom, že žadatelem o znalecký posudek není určen konkrétní znalec, ale znalecká kancelář, která ke konkrétní kauze znalce „přidělí“. Tím se může do značné míry napomoci tomu, aby posudek zpracovával nejkompetentnější znalec. Institut znaleckých kanceláří může též významně přispět k vyškolení mladých odborníků pro funkci budoucího znalce.
V případech, kdy bude požádán o podání znaleckého posudku právní subjekt (jak shora definováno), bude podávat znalecký posudek tento subjekt jménem svého ředitele nebo děkana (statutárního zádtupce)a není třeba účasti znalce zapsaného v seznamu. Ředitel nebo děkan takového subjektu bude mít před zákonem stejnou pozici, jako znalec zapsaný v seznamu, a navíc součástí posudku musí být v písemné podobě i jeho znalecký slib. Delegovat výkon znaleckého posudku na jinou osobu je nepřípustné. Tímto opatřením se zajistí, že posudky od takových subjektů budou mít takovou kvalitu a váhu, která se od nich očekává2).
Dalším vážným a zhusta diskutovaným problémem je, kdo bude ustanovovat znalce. Podle mého názoru se možnost jmenování znalců předsedy krajských soudů neosvědčila a ani osvědčit nemůže, neboť i předsedové krajských soudů jsou lidé, a jako takoví mají svá subjektivní kriteria a měřítka. To pak vede ke jmenování znalců zcela nestejné kvality v různých krajích. Není řídký názor odborníků, že v některých krajích lze o jmenování požádat nejlépe pro odvětví nebo specializaci, která není v daném kraji zastoupená a jmenování je bez dalšího obratem učiněno. Jediná cesta, jak zajistit stejnou kvalitu jmenovaných znalců je jejich jmenování ze stejného místa a stejným představitelem veřejné moci, v daném případě tedy ministrem spravedlnosti na základě stejných a nepřekročitelných kriterií. Ostatně takový postup je obvyklý i v jiných zemích, kde takové seznamy znalců jsou vytvářeny.
Rozporuplným problémem jsou náplň činnosti a pravomoc profesních sdružení (komor, asociací apod.) ustanovených ze zákona. To co je naprosto zřejmé je, že takováto sdružení nemohou odpovědně a s nejvyšší profesionalitou zastávat jakoukoli odbornou rozhodovací činnost ze dvou zásadních důvodů:
- pro odbornou šíři činnosti znalců (více než padesát oborů a násobek odvětví a specializací) organizačně nezvládnutelnou
- pro nemožnost disponovat dostatečným počtem odborně zdatných a kompetentních profesionálů na úrovni vyšší, než úroveň průměrného znalce.
Pro činnost takovýchto sdružení pak zbývá pouze příprava různých školících programů a zajištění jejich dostatečně vysoké úrovně ve spolupráci s různými profesními organizacemi, posuzování etických problémů znalecké činnosti a vyjadřování se k různým otázkám, nikoli profesním, spojených se znalci a znaleckou činností obecně, jako např. způsob odměňování znalců, způsob jejich odpovědnosti a sankcí atd.,( což jsou vesměs věci spíše odborářského, nikoli ale zavržení hodného charakteru).
Předchozí bod souvisí do jisté míra s velice obtížnou otázkou zajištění odborné kvalifikace znalců. Povinnost celoživotního vzdělávání musí být pro znalce samozřejmostí. Otázka je, jak toto povinnost kontrolovat a posuzovat. V tomto směru nelze spoléhat na jakýsi sbor osvícených odborníků a i kdyby existoval, stejně by nemohl zvládnout posuzování daného počtu znalců různých oborů (ověřování více než deseti tisíc znalců jednou za pět let, při průměrné době „zkoušky“ 1 hodina za přítomnosti alespoň tří členů ve zkušební komisi představuje min. 6000 pracovních hodin/ rok). Při tom by nešlo vyloučit ani některé subjektivní pohledy, pramenící z nějaké osobní animozity nebo prostě jen z důvodu jiného odborného názoru. Jinými slovy odborné posuzování znalců jakýmisi zkouškami (ať prováděných a garantovaných kýmkoli) je prostě nemožné a nemá smysl si nalhávat něco jiného. Naopak před jmenováním osoby znalcem si lze představit absolvování jisté zkoušky, jak z odborných (profesních) znalostí v daném oboru, odvětví a specializaci, tak i z minima vyšetřovatelských a právních dovedností před sborem specialistů pověřených ministrem. Takové zkoušky by mohly být organizovány ministerstvem např. jednou za půl roku nebo za rok a byly by jakousi obdobou akreditace či atestace, potřebnou k výkonu činnosti. Na základě takových zkoušek by pak podle jejich výsledku následovalo jmenování (ministrem), nebo odklad na další zkušební termín.
Odbornou úroveň (a také intenzitu celoživotního vzdělávání) znalců lze posuzovat jen objektivními kritérií, jako je především délka praxe v daném oboru, dosažení vědeckých a vědeckopedagogických hodností, počet publikací a různá jiná odborná uznání. O odborné úrovni vykonané činnosti znalců by bylo možno si utvořit představu po prozkoumání vyhotovených posudků. Zde není třeba vysokých specializovaných znalostí, které nemá obvykle ani objednatel posudku ; posudek musí umět uvést do problematiky, poučit o stavu věcí a přesvědčit o správnosti dosažených závěrů na základě logické a důkazy podpořené stavby vlastního posudku. Lze si představit, že každý znalec by byl povinen v určitých intervalech předložit několik náhodně vybraných posudků k takovému ověření např. sborem specialistů pověřených ministrem. Naopak zkouškou by bylo možno hodnotit pouze úroveň formálních znalostí o znalecké činnosti včetně souvisejícího vyšetřovatelského a právního minima.
S uvedeným úzce souvisí již zmíněná otázka dostatečné praxe a také nabytí dostatečných odborných i životních zkušeností, umožňujících (dávajících raison d´etre) znalci posuzovat výkony druhých. S výjimkou některých odborných činností, spočívajících v kvalifikovaném vyplňování dotazníků (např. odhad cen vozidel či nemovitostí) se lze domnívat, že dostatečných zkušeností k výkonu znalecké činnosti nabývá člověk po 40 roku věku (pokud se pohyboval celoživotně v oboru) a touto hranicí by též měl být omezen výběr znalců. Nelze přitom ale, ve výjimečných případech, vyloučit možnost jmenování znalce i před touto věkovou hranicí (ad hoc).
Při posuzování všech aspektů znalecké činnosti je třeba mít trvale na zřeteli, že znalec je osoba nikoliv jen s dobrým vzděláním a dobrými znalostmi svého oboru, ale osoba s nadprůměrnými znalostmi, schopná analytického i syntetického uvažování, osoba s širokým přehledem a schopností nalézat a klasifikovat důkazy a schopností srozumitelného vyjadřování a jasné formulace závěrů. Znalce nelze srovnávat (ať se to někomu líbí či nelíbí) s různými jinými profesními skupinami občanů, jako např. auditory,exekutory apod.. Ti musí zajisté dobře ovládat „své řemeslo“, není u nich potřebná ale ona zmíněná nadstavba, odlišující znalce od jiných odborných profesí. Tento aspekt jakési výlučnosti (a s tím související správní i trestní odpovědností ) by měl být též náležitě ohodnocen odpovídající výší odměny. Odměna znalce nemůže být nižší, než odměna jiného vysokoškolsky kvalifikovaného profesionála, natož profesionála s nižším vzděláním (jako tomu bylo bohužel dosud). Odměna musí být také úměrná výši peněžitých sankcí, kterým je znalec ze zákona podroben pro svá možná pochybení. Výši odměny nelze patrně zákonem či vyhláškou stanovit odlišnými sazbami „podle odbornosti nebo složitosti znaleckého výkonu“, jak tomu je dosud. Pohled na takovou kvalifikací znaleckého výkonu je veskrze subjektivní a ve své praxi jsem se nesetkal se znalcem, který by si svůj výkon cenil nižší, než nejvyšší sazbou. Proto by měla být stanovena zákonem (vyhláškou) jakási objektivní hodnota odměny (ve vztahu k dané věci, např. procentem z hodnoty sporné částky nebo ve vztahu k obecné úrovni odměňování např. násobkem průměrné hodinové odměny či ve vztahu k úrovni souměřitelných profesí, jako např. soudců) a to jednotně pro všechny znalecké úkony.
V souvislosti s úrovní odměňování je ale nezbytné k zachování odborné úrovně posudků též omezit jejich počet, které může znalec odpovědně a smysluplně zpracovat za rok. Není to ani stopadesát posudků, ani padesát posudků, tedy jeden posudek za dva dny, nebo jeden posudek za týden v průběhu celého roku , bez plnění jakýchkoli jiných závazků. Právě počet posudků může být vhodným kontrolním mechanizmem znalců. Při počtu nad 25 vypracovaných posudků za rok (s výjimkou tzv. formulářových posudků, jako jsou např. některé odhady cen) vzniká již oprávněný impulz k provedení jejich kontroly. Rovněž tím ale vzniká znalci právo odmítnout vypracování posudku po dosažení uvedené meze.
Problém s tím, kdo může navrhovat budoucí znalce nevidím. Pokud se připouští (a myslím, že oprávněně), aby mohla každá osoba projevit svůj zájem o tuto funkci, bylo by logické ponechat právo návrhu i každé fyzické i právnické osobě. Rozhodně si nemyslím, že omezovat toto právo např. na předsedy krajských soudů by přineslo příznivý efekt, spíše naopak.
Prof. Ing. Dr. Richard A. Bareš, DrSc.