Richard A. Bareš
V současné době se projednává nový zákon o znalcích a patrně i o tlumočnících. Rozdělení na dva samostatné zákony lze jen uvítat, neboť spojení obého je násilné a neodůvodněné, stejně jako by bylo spojení např. právníků a exekutorů. Po několika nezdařených pokusech ministerstva spravedlnosti v minulých letech o návrh nového znaleckého zákona (protože vycházejících z nemodifikovatelného stávajícího zákona) došlo k významnému posunu po nedávném vládou odsouhlaseném věcném záměru tohoto zákona, podle něhož přestanou existovat tzv. znalecké ústavy (znalecké právnické osoby). To totiž byla jedna z hlavních příčin nemožnosti legislativně čistě novelizovat stávající znění zákona a odstranit současné příčiny degradace až dehonestace znaleckého úřadu a tedy i skutečných znalců.
Po jednáních na ministerstvu spravedlnosti koncem předminulého a počátkem minulého roku, kterých jsem se zúčastnil, jsem vypracoval návrh (podotýkám amatérský z hlediska právního, avšak jsem přesvědčen, že plně profesionální z hlediska věcného) zákona v paragrafovém znění a poslal jej ministrovi Pospíšilovi a později předsedovi ústavněprávního výboru sněmovny Markovi Bendovi. Tento návrh není sice optimální, ale podle mého mínění průchozí přes různé silné lobistické skupiny obklopující projednávání zákona . Chci při této příležitosti zdůraznit, že já sám nezastupuji žádné lobistické skupiny, nelobuji za nic a důvodem, proč se – ač nežádán - snažím k tvorbě nového zákona přispět, je prostý entusiasmus, snaha vytvořit zákon na úrovni civilizovaného světa. To co mne k tomu , myslím, opravňuje je má mnohaletá znalecká činnost u nás i v zahraničí. S ohledem na své stáří si zákon, ať bude jakýkoli, neužiji a tak i podezření, že bych loboval za své osobní zájmy lze považovat za liché.
Při koncipování nového znaleckého zákona by se mělo vyjít z definice znalce a jeho očekávaného přínosu k soudním i mimosoudním sporům či jiným nevyjasněným kauzám, které by potencionálně mohly vést ke sporům. Znalcem (jak již ze slova samého vyplývá) by měla být fyzická osoba, která svým vzděláním, zkušenostmi i morálním kreditem výrazně vyčnívá nad úroveň odborníků daného oboru. Pokud jde o vzdělání obvykle nestačí pouze absolvování vysoké školy příslušného směru, ale vyžaduje další individuelní mnohaleté studium, osvědčené např. odbornou publikační činností. Pokud jde o zkušenosti dochází k jejich dostatečnému načerpání teprve po zhruba 15 letech činnosti v oboru. Z obou těchto důvodů by mělo být jmenování znalcem omezeno pro osoby věkově mladší 40 let. (Toto ustanovení nemusí být striktní, výjimky lze ve zvláštních případech připustit po výjimkovém řízení před ministrem spravedlnosti). Stejné odborné úrovně osob pro jmenování znalcem lze zajistit pouze, pokud budou jmenováni z jednoho místa (ministrem spravedlnosti). Dosavadní stav, který umožňuje jmenování předsedům krajských soudů, má za následek nerovnoměrnou úroveň jmenovaných osob a opět vede jen k degradaci znaleckého úřadu. Ostatně nebylo by od věci vrátit se k předmnichovskému či rakouskouherskému modelu, kdy znalecké činnosti byla věnována patřičná úcta a uznání tím, že byla úřadem (podobně jako exekutorský úřad a jiné). V tomto směru lze doporučit hluboce zasvěcený rozbor „Právní postavení znalců a tlumočníků“, publikované v Právním rádci IHNED(38730880) z 10.2009 od Prof.Ivo Telece.
Pokud jde o přínos znalce ke konkretním sporným (nebo potenciálně sporným) kauzám, měla by vždy při vystupování znalce před veřejnými orgány platit zásada inra novit curia (soud zná právo) a znalec by se měl vyjadřovat pouze k odborným otázkám ze své profese, které soudce objektivně nemůže sám zodpovědět a nemá možnost si získat odpovědi jinou „úřední“ cestou. Naopak znalec může a snad by i měl upozornit soud (případně sporné strany) na zákony a jiné předpisy, které v dané kauze by neměly být, podle jeho názoru, opominuty. Znalec by měl zásadně odmítnout případně soudem vyžadované odpovědi o vině či nevině nebo o poměrném podílu viny. (V tom směru by stálo za to poučit o nepřípadnosti takových dotazů na znalce i soudy).
V současné době je v ČR přibližně 10500 znalců z různých oborů. Neznám přesná čísla, ale odhaduji, že zhruba polovina znalců je jmenována pro různé odhadcovské činnosti v oboru ekonomie (nemovitosti, auta, movitý majetek atd.). Tyto činnosti jsou prováděny většinou (kolem 90%) pro soukromé fyzické a právnické osoby, i když některé z těchto činností slouží i soudu v případech sporu, případně jsou vyžadovány pro některé úřední úkony orgány veřejné moci. Všechny nebo převážná většina těchto činností (posudků) mohou být ale prováděny koncesovanými živnostníky případně úředními odhadci, neboť při vyplňování různých, pro odhad připravených formulářů stačí, aby osoba, která odhad provádí, byla dobrým odborníkem dané profese, zaškoleným v oboru ekonomie2. Jak již řečeno, tyto činnosti může (a měl by) provádět buď koncesovaný živnostník (viz poslední novela živnostenského zákona) nebo odhadce s přesně danými pravomocemi a odbornými požadavky, kontrolovanými zkouškou, jmenovaný případnou nově zřízenou komorou odhadců majetku se stejným statusem jako např. komora stavebních inženýrů apod. .Možná pak nezbytným dokladem pro vydání koncese by bylo takové jmenování odbornou komorou. Pro spory před veřejnoprávními institucemi by pak stačilo několik (nebo několik desítek) zapsaných znalců tohoto oboru s kvalifikací shora naznačenou, kteří by mohli být soudem vyzváni k podání posudku v případech odůvodněného nesouhlasu jedné ze sporných stran s odhadem od odhadce, nebo při řešení složitých ekonomických kauz. Tím by se výrazně snížil celkový počet znalců, potřebná administrativa a i plánované náklady na ně a došlo by k celkovému zvýšení úrovně znaleckého úřadu.
Největším paskvilem nynějšího zákona jsou tak zvané „znalecké ústavy“, vzniklé za minulého režimu podle zvrácené komunistické ideologie nedůvěry k individualitám. Nejen že takový institut neexistuje nikde na světě (snad kromě Slovenska, které ponechalo v tomto směru původní československý zákon v platnosti), ale příčí se zdravému rozumu a zavádí diskriminaci jedněch (fyzických osob) proti druhým (právnickým osobám), přímo odporující Listině práv a svobod a tedy i naší ústavě. Dokonce stav v ČR dovedený ad absurdum umožňuje de fakto, aby kdokoliv, jakkoli neznalý, si požádal ministerstvo spravedlnosti o zaregistrování institutu, nazývajícího se znalecký ústav, a po zaregistrování využíval tento ústav především za účelem dosažení zisku. Nelze se pak divit, že často se lze setkat z těchto dílen vycházejícími posudky neobjektivními, nevylučujícími i korupci. Stejný stav je v tzv. znaleckých ústavech, které vyrostly, pouze za účelem zisku, u různých veřejnoprávních institucí, jako např.vysokých škol. Často velmi nízká úroveň posudků z obou typů znaleckých ústavů je přímém rozporu s absurdním požadavkem upřednostnit tyto právnické osoby pro zpracování posudku pro „zvlášť obtížné případy“ nebo vyžadující „zvlášť vysoké odborné znalosti“ . Znalec totiž musí mít vždy zvlášť vysoké odborné znalosti, aby mohl vykonávat svou činnost a posuzuje zvlášť obtížné případy, s jednoduchými případy si zajisté poradí soudce sám.
Základním atributem znalecké činnosti je dopátrat se pravdy a tak každý znalec je povinen ve svých vyjádřeních odpovídat pouze podle pravdy, bez ohledu na zájmy stran, a k tomu je vázán svým znaleckým slibem s možnými trestními sankcemi při jeho porušení (stejně jako svědek). Je tedy vlastně nejtvrději postihován ze všech účastníků soudního řízení : svědek může v některých případech odmítnout svědectví a nebo může být ochráněn utajením, advokát může bez postihu tvrdit vlastně cokoliv, sebevíc vzdálené od reality, soudce může rozhodnout jakkoli podle svého uvážení a pouze při nedodržení zákona může být postižen kárným řízením s nejvyšší sankcí zbavení funkce. Pouze znalec může být za nepravdivý nebo dokonce jen za nekvalifikovaný posudek potrestán pokutou nebo až odnětím svobody. Netvrdím, že je to nesprávné, uvádím to jen pro připomenutí před posuzováním a hodnocením znalecké činnosti či institutu znaleckého úřadu..
Vznik znaleckých ústavů na čistě komerční bázi, bez jakéhokoli omezení ze zákona, je nevídané a neodpustitelné a jedinou cestou k nápravě je jejich úplné a nevýjimečné zrušení. Žádná jiná doplňující zákonná opatření (jako povinnost, aby v takovém ústavu byl alespoň nějaký jmenovaný znalec nebo nějaký počet znalců) nemohou zajistit bez mnoha dalších dodatkových ustanovení rovnoprávnost s jmenovanými znalci a splnění stejných podmínek, např. znalecký ústav (právnická osoba) nemůže skládat slib, znalecký ústav nemůže vykonávat znaleckou činnost osobně, nemůže prokázat svou bezúhonnost atd. Kromě toho základní smysl znalecké činnosti není podnikání za účelem zisku, ale poskytnutí individuálních vědomostí a znalostí těm, kteří je potřebují, i když samozřejmě za úplatu. Znaleckou činnost ve většině případů ekonomického charakteru (např. odhady cen) může úspěšně nahradit odhadcovská činnost, prováděná podle a za podmínek živnostenského zákona nebo specielního zákona o odhadcích a k takovému podnikání pak nelze mít námitky.
Formování znaleckých ústavů u různých veřejnoprávních institucí, jako jsou zejména vysoké školy a jejich jednotlivé fakulty, akademie věd apod. a dokonce vytváření jejich oficiálních seznamů na ministerstvu spravedlnosti je protismyslné a neodůvodněné. Spolu se zákonným návodem, aby bylo soudy využíváno jejich služeb přednostně je nejen zákonem nařízená persekuce fyzických osob – znalců, ale paradoxně, ve svých důsledcích, znamená i degradaci úrovně znaleckého úřadu. Důvodů je celá řada. Především je to naprostá nevyjasněnost zákona o způsobu činnosti takového znaleckého ústavu, v mnoha směrech protichůdná ustanovení až zmatečnost zákona, nedostatečné stanovení kompetentností atd., atd.3, ale i neoprávněnost takových činností ve veřejnoprávních institucích, které jsou zřízeny za jinými účely, (v případě vysokých škol k výuce a výzkumu, nikoli k činnostem k vytváření zisku). Představa, že instituce formou „znaleckého ústavu“ může podávat lepší, zasvěcenější či objektivnější posudky než jmenovaný znalec je zcela chybná. V praxi to vypadá tak, že činností znaleckého ústavu je pověřen člověk, jehož využití ve výukové nebo výzkumné oblasti je v dané organizaci méně perspektivní. Tato osoba, nebo jím přizvané další zaměstnanci veřejnoprávní instituce, nemají absolutně žádnou odpovědnost za věcnou správnost, objektivnost a pravdivost vydaného posudku a mohou být snadno ovlivněny či korumpováni.. Vypracované posudky jsou pak mnohdy méně kvalifikované, než může podat zapsaný znalec, jsou od osob s malými nebo žádnými zkušenostmi, od osob (konsultantů) neschválených předem soudem a navíc, protože tato činnost je prováděna výhradně na komerční bázi, jsou značně, až 10x někdy i vícekrát předražené. Kvalita posudků nijak nesouvisí s očekávanou prestiží posudku od fakulty nebo vysoké školy. Zajisté je správné umožnit soudu podle svého uvážení obrátit se v odůvodněných případech s žádostí o posudek na váženou instituci, např. fakultu, ale musí být zajištěno (právně i věcně), že budou v plné míře naplněny všechny povinnosti znaleckého úřadu4. To znamená např. že za instituci bude vystupovat pouze statutární zástupce, jehož povinností bude kromě jiného složit znalecký slib, a který ponese plnou osobní odpovědnost (včetně trestní) za podaný znalecký posudek, aniž by záleželo na tom, kdo nebo kolik osob z jeho instituce posudek skutečně vypracovalo. Teprve pak může mít takový posudek očekávanou prestiž. Protože jde o veřejnoprávní instituci, je otázkou, zda odměna za posudek má být stejná nebo nižší než pro zapsaného znalce, v žádném případě není zdůvodnitelná odměna vyšší. Ze stejného důvodu by měly být zcela vyloučeny u veřejnoprávní instituce posudky, které jsou vyžádány soukromoprávní institucí nebo fyzickou osobou. Získané prostředky se musí stát součástí rozpočtu instituce, nikoliv participujících zaměstnanců. Je třeba si též uvědomit, že na vysokých školách i jiných veřejnoprávních institucích pracuje často řada osob, kteří jsou zapsanými znalci a mohou tak podat potřebný posudek běžným způsobem, bez účasti tzv.znaleckého ústavu. Řešení náhrad a odměn za použité zařízení, nástroje, stroje a další pro zpracování posudku je pak pouze věcí dohody znalce se zaměstnavatelem.
Vyjmenovávání všech nesrovnalostí a protichůdných ustanovení a pravomocí, které se vyskytují ve stávajícím a pravděpodobně v každém jiném zákonu ponechávajícím tzv. znalecké ústavy, není asi zde zapotřebí, neboť každý kvalifikovaný právník je zajisté bez problémů nalezne sám. Je třeba ale upozornit, že zcela určitě dojde k výrazným lobistickým tlakům na tvůrce nového zákona pro zachování znaleckých ústavů (ať podle prvního nebo druhého oddílu současného seznamu), neboť jejich zrušení znamená především značné snížení snadného vytváření zisků a o peníze jde přeci vždy na prvním místě. Lze si jen přát, aby zpracovatelé nového znaleckého zákona měli dostatek odvahy a síly takovým očekávaným tlakům odolat a vytvořili zákon jednoduchý, přehledný, neumožňující různé výklady a na úrovni, odpovídající současné době i současné civilizační kultuře.
Prof. Ing. Dr. Richard A. Bareš, DrSc.