Richard A. BarešObvykle se jásá, je-li nějaký zákon schválen vládou a poskytuje se ke zpracování parlamentu. V tomto případě je důvod k jásotu právě opačný. Zákon je tak strašný, že můžeme (nebo alespoň ti, kteří mají ještě zbytek soudnosti a zájmu o schvalování pořádných zákonů), jásat, že leností či přetížeností poslanců nedošlo, zaplať Pán Bůh. ani k načtení zákona a nová vláda by se měla zákonem zabývat od počátku. Držme jí palce, ať se jí to lépe povede a ať ministru spravedlnosti zbude více času a energie ke kontrole jeho úředníků za návrh zákona odpovědných, namísto povinnosti obhajovat Babišovy lži . Minimálně je ještě čas na nápravu. Nechci ale jen kritizovat. Docela výstižně se např. povedlo v zákoně upravit institut znaleckých kanceláří. Naproti tomu jako červená nit se táhne celým zákonem naprostá absence jakýchkoli ustanovení, týkajících se tzv. znaleckých ústavů a jejich znaleckého oprávnění.
Zcela nekriticky byla převzata pasáž o znaleckých ústavech z minulého, padesát let starého zákona, postaveného na premisách komunistického myšlení a vládnutí, tj. za prvé zpochybnění autority znalce jako osoby a za druhé zajištění opory v zákoně pro možnost ovládat výkon znalecké činnosti jinými než odbornými hledisky (politickými, mocenskými), čehož jsem mimochodem byl sám nejednou svědkem. Doufám a věřím, že takovéto hledisko nemá být skrytě uplatňováno i nyní.
Je třeba vážně uvážit nejen tento úhel pohledu, ale i skutečnost, že zdaleka ne každý posudek vytvořený na půdě některého tzv. znaleckého ústavu je vysoce kvalitní, či dokonce vždy kvalitnější, než posudek vytvořený znalcem. V mnohých případech, nikoli ojedinělých , je tomu právě naopak. Důvodem je především naprosto nedostatečná zákonná úprava výkonu znalecké činnosti tzv. znaleckými ústavy, adekvátní požadavkům kladeným na znalce nebo znalecké kanceláře.
Především organizace, kterým zákon umožňuje podávat znalecké posudky (tzv. znalecké ústavy), nebyly zřízeny k tomuto účelu. Mají mnohdy desítky či stovky zaměstnanců různé profese z jednoho či více oborů, což ale neznamená, že by vždy mohly být dostatečně kvalifikovanou osobou , zastřešující celý určitý znalecký obor, všechna jeho odvětví. To je první zásadní chybou při uvažování o kompetenci tzv. znaleckých ústavů. Druhým nezanedbatelným faktorem je skutečnost, že pouze část zaměstnanců je dostatečně odborně kvalifikovaná, aby mohla vydávat znalecká vyjádření ať z důvodu nedostatečné praxe, či nedostatečné zkušenosti v oblasti vědeckovýzkumné činnosti, či z důvodu nedostatečného vzdělání v potřebném právním minimu (osvědčenému vstupní zkouškou) , nebo protože není nijak kvalifikovaná z hlediska mlčenlivosti, bezúhonnosti, nepodjatosti, objektivnosti, odpovědnosti atd., bez složení znaleckého slibu, a nepodléhající ani žádným trestním ani jakýmkoli jiným sankcím. Vydání znaleckého průkazu a znalecké pečeti takové osobě (tzv. znaleckému ústavu) pro celý obor může znamenat úmyslné klamání veřejnosti o její kompetentnosti, nejde-li přímo o podvod.
Formálně řada ustanovení zákona sice předpokládá povinné složení znaleckého slibu (a jím podmiňuje, aby mohl být vůbec proveden zápis do seznamu znalců a tím umožněn výkon znalecké činnosti), na druhé straně zákon konstatuje, že znalecké kanceláře ani znalecké ústavy znalecký slib neskládají. U znalecké kanceláře je to oprávněné, neboť posudek zpracovávají znalci, u tzv. znaleckého ústavu jde o ničím neodůvodněné flagrantní porušení zákonných pravidel.
Přestože v důvodové zprávě k zákonu (II. Zvláštní část) je jasně a jednoznačně uvedeno to, co musí být samozřejmostí již z hlediska ústavy, totiž
- že zákon nestanoví žádnou hierarchii tří subjektů (znalec, znalecká kancelář, a tzv. znalecký ústav), které mohou vykonávat znaleckou činnost, (důvodová zpráva k § 25, k odst.1 a 2) ,
- dále že zákon nečiní ani kvalitativní rozdíly mezi znaleckými posudky jednotlivých subjektů,
- že ani neupřednostňuje pro zpracování určitého druhu znaleckého posudku (např. revizního) jednoho z těchto subjektů
- a že povinností orgánu veřejné moci ustanovujícího znalce je vyhodnotit, vzhledem k okolnostem případu a s důrazem na efektivnost, hospodárnost, rychlost, odbornost a účelnost, který z těchto subjektů vybere,
přes to všechno §25 návrhu zákona, čl. 2 ukládá orgánům veřejné moci při ustanovení znalce pravý opak, tedy povinnost využívat především tzv. znaleckých ústavů! To je hrubé porušení rovnosti znalců před zákonem, nijak neodůvodnitelné, znalce a znalecké kanceláře významně a nepřípustně diskriminující, a tento článek je nezbytné zrušit, případně nahradit zněním opačného významu, např. ve formulaci, uvedené v důvodové zprávě k návrhu zákona, II.část, k §25, odst.1: „znalecké ústavy by neměly být využívány orgány veřejné moci ke zpracování znaleckých posudků, které nekladou zvýšené požadavky na materiální a personální zázemí“.
V té souvislosti stojí za povšimnutí další ničím nezdůvodnitelná výhoda tzv. znaleckých ústavů proti ostatním subjektům , totiž zvýšená hodinová sazba znalecké odměny. Přitom tzv. znalecké ústavy podle navržené zákonné úpravy vlastně ani znalecké oprávnění nemohou získat, když nesplňují téměř žádnou povinnost platnou pro znalce či znalecké kanceláře.
Vágní ustanovení o povinnosti jmenovat v tzv. znaleckých ústavech jakési vlastní orgány a vlastní procedury, nahrazující striktní ustanovení zákona, zákonné povinnosti a soudní pravomoci, platné pro ostatní subjekty ucházející se o znalecké oprávnění, nelze snad ani brát vážně. Představa tvůrce zákona, že vysoké školy a další státní orgány s desítkami až stovkami zaměstnanců jsou jakýmisi božskými institucemi je nesmyslná, tak jako jinde i v nich existují pozitivní a negativní osoby, které jejich činnost navenek ovládají. Ukázalo se, že v mnoha případech při zpracování znaleckých posudků převládlo hledisko prospěchu vlastní instituce (nebo i osoby) nad hlediskem objektivního znalce, nemluvě o možných dalších nedostatcích, včetně beztrestného vydávání neobjektivních, předražených posudků, případně i možné korupce. Posudky některých znaleckých ústavů jsou na rozdíl od názoru naivních tvůrců zákona posudky z formálního i věcného hlediska nejproblematičtější a přitom nijak akreditované. Zákonem není dáno, jak zajistit kompetentnost, odbornost, zkušenost, délku praxe, účast na výzkumu, právní vzdělanost, zákonnou či trestní odpovědnost, sankční příslušnost a řadu dalších vlastností zpracovatelů posudků v těchto organizacích (organizace posudek nezpracovává, ale pouze vydává), jež zákon vyžaduje od znalců či znaleckých kanceláří, ani jak a kdo, pokud vůbec, je zde vázán znaleckým slibem (např. děkan, proděkan). To vše je zde nahrazeno pouze faktem státního zaměstnanectví s úplnou volností interních (nezákonných) předpisů. Přesně stejně, jak se tzv. znalecké ústavy chápaly za minulého totalitního režimu.
V tomto smyslu, má-li být zajištěna vysoká odbornost a objektivita znaleckých posudků, vydávaných tzv. znaleckými ústavy (které nebyly zřízeny k tomuto účelu), je nezbytné zákonem určit způsoby, jak zajistit v takových státních orgánech splnění všech podmínek, daných zákonem pro znalce (ve všech paragrafech, v nichž jsou znalecké ústavy zmíněny). Samozřejmostí musí být schválení interních postupů a kriterií ministerstvem spravedlnosti před udělením znaleckého oprávnění.
Stojí za zmínku také připomenout, že byla vytvořena v minulých letech řada zájmových sdružení, které mnohdy byly nazvány „komory“ a snaží se jako takové vystupovat vůči ministerstvu i jiným, např. tiskovým organizacím, tedy jako komory zřízené ze zákona. Takové organizace nemají žádné oprávnění vystupovat jménem znalců a slouží jen k prosazování vlastních lobbistických zájmů. To si patrně ministerstvo neuvědomilo např. při určování odměn znalců v příslušné vyhlášce, kde jsou proti jiným neoprávněně zvýhodněni znalci z oboru zdravotnictví a tzv. znalecké ústavy, aniž by k tomu existoval jediný objektivní důvod. Lobbistická stopa je zanechána i ve výčtu odvětví v oblasti zdravotnictví, z nichž větší část je specializací, nikoli odvětvím.
Při komplexním pohledu na problematiku znalectví by asi stálo za to uvažovat o vyřazení ze znalectví těch oborů, v nichž se znalecký výkon omezuje na vyplňování předpřipravených tiskopisů na základě odborných, nikoli znaleckých znalostí (typicky odhady cen vozidel, odhady nemovitostí). Takové činnosti by měly být spíše předmětem živnostenské aktivity. Tím by se také zpřehlednil a snížil (snad až o 2/3) počet znalců a znaleckých oprávněn a tím by se i zvýšila jejich prestiž.
Zkušenost učí, že k omezení nesrozumitelnosti posudku je zapotřebí, a to i nebo zvláště ze strany soudců, důsledně trvat na jeho formálním uspořádání:
- posudek musí obsahovat podrobně zpracovaný nález, v němž znalec uvede všechny okolnosti, které na místě shledal, aniž by do tohoto výčtu vsunoval jakékoli své názoru a poznámky k tomu,
- a teprve potom obsahovat ucelený znalecký výklad okolností, souvislostí a dat, uvedených v předchozí části, tedy v nálezu.
Kromě srozumitelnosti pro neodborníka, především soudce, jen taková úprava také umožní objektivní druhotné (např. revizní) posouzení věci. Soudce by neměl mít možnost zasahovat, měnit nebo se jinak vyjadřovat k části „Posudek“ (není odborníkem, pokud by byl, nepotřeboval by znalce), ale naproti tomu by měl vždy a důsledně vyžadovat striktní znění části „Nález“, jak shora uvedeno.
Tyto poznámky podávám v blahé naději, že mohou přispět k tvorbě lepšího a komplexnějšího znění zákona a pomohou odstranit nejasnosti a někdy i úmyslné nepravosti v oblasti znaleckých posudků. K tomu mne vedl konstantní zájem o věc a přes padesát let zkušeností znalce...
Prof. Ing. Dr. Richard Bareš, DrSc., dr.h.c.